O Horymírovi

Když lidé objevili v horách žíly vzácných kovů, začal se život v Čechách měnit. Mnozí chtěli brzy zbohatnout, a tak přestávali pracovat na polích a stávali se kovkopy. Pole pustla, vladykové neměli dost pracovníků a zemi hrozil hlad. Vladykové si šli stěžovat knížeti Křesomyslovi, který tou dobou vládl Čechům z Vyšehradu. Křesomysl však skupinu vladyků vedenou Horymírem ani pořádně nevyslechl. Sám byl totiž oslněn vidinou drahých kovů. Kovkopové se zanedlouho dozvěděli, že si na ně byl Horymír u knížete stěžovat. Na výstrahu všem vypálili Horymírovo sídlo v Neumětelích. Horymír se dlouho nerozhodoval. Sebral své lidi a přepadl doly v Březových horách. Horníky pozdě v noci vzbudil dusivý dým a rudá oslňující zář. Střechy jim hořely nad hlavou.
Horníci jako zmatení vybíhali ven, vynášeli majetek a náčiní. Vtom se na ně obořili Horymírovi lidé a sekali do nich meči a bodali oštěpy. V čele všech Horymír na svém koni Šemíkovi se míhal mezi boudami a opět na dolech u jam křičel na své lidi, aby vše ničili. Než se rozednilo, byly všechny doly zasypány a všechna práce horníků zmařena. U Neumětel se Horymírův houf rozešel. Vladyka sám však na Šemíkovi pospíchal na Vyšehrad. Druhého dne došly na knížecí hrad zprávy o tom, co se v horách stalo. Přišli sem sami horníci a všichni vypovídali o hrůzách strašlivé noci a rozhořčeně vinili Horymíra z tohoto zločinu.
Horymír však vše zapřel a poukazoval na to, že na úsvitě byl na Vyšehradě. Křesomysl přesto dal Horymíra uvrhnout do vězení a dal svolat kmety a vladyky k soudu. Při soudním řízení nedbal hlasu vladyků, kteří prosili za Horymírův život. Hlas horníků vážil víc, proto byl Horymír odsouzen k smrti. Měl být popraven vlastním mečem. Jakmile soud skončil, promluvil Horymír ke knížeti: „Ctěný kníže, chtěl bych se před smrtí rozloučit se svým věrným koněm Šemíkem a naposledy se na něm projet.“
„Jeď si,“ povolil kníže, „ale Šemík bez křídel ti nepomůže.“ Zasmál se a poručil, aby zavřeli brány. Horymír chvátal potěšen do stáje k Šemíkovi. Skočil k němu, objal jeho šíji, hladil ho a mluvil k němu tichým hlasem. Poté nasedl a vyjel na nádvoří hradu. Třikrát směl na Šemíkovi objet hradní nádvoří. Když objížděl potřetí, sklonil se těsně k Šemíkově hlavě a zvolal: „Nuže, Šemíku, vzhůru!“
V té chvíli kůň vyskočil jako by náhle dostal křídla, přenesl se přes hradby a skočil do řeky Vltavy, která tekla pod hradbami. Všichni kolem úžasem ztuhli a hrůzou vykřikli. Kdekdo se hnal na valy podívat, kam sletěl zoufalý jezdec a kde je i s koněm roztříštěn. Hleděli z hradeb, žasli a ukazovali do údolí, kde rovinou k Radotínu uháněl dlouhými skoky Šemík s Horymírem. Za tento neuvěřitelný čin, který se zdál být dílem bohů, udělil Křesomysl Horymírovi milost. Příběh tedy skončil dobře pro Horymíra, ale špatně pro Šemíka, který padl u Neumětel vysílením a již se nezvedl. Dodnes na tomto místě nalezneme velký balvan s nápisem: „Zde, v Neumětelích, se věřilo a věří, že zde věrný kůň Horymírův Šemík pochován leží.“