Většinu venkovského obyvatelstva tvořili nevolníci. Nebyli osobně svobodní, bez svolení svého pána se nesměli ženit, vdávat ani stěhovat. Sedlák nesměl opustit své pole, nesměl ho ani prodat, ani jiné koupit. Vrchnosti musel odevzdat velkou část toho, co vypěstoval. To, co mu zbylo, byl jediný zdroj obživy jeho i celé rodiny. Sedláci, tito „chlapi“, jak je hanlivě označovali urození i měšťané, měli znalosti omezené jen na to, jak dobře obhospodařit svá pole a jak se postarat o dobytek. Rolníci hospodařili na půdě, která jim byla vlastníkem postoupena do užívání, a za to museli vrchnosti platit pravidelné platy a odevzdávat různě velké naturální dávky. Poddaní byli také povinni robotou, pracovní povinností na vrchnostenském hospodářství. Byli nuceni chodit robotovat na pole vrchnosti, často i se svým dobytkem. O žních robotovali až šest dní v týdnu, v neděli ovšem museli do kostela, a tak jim nezbýval čas na vlastní políčko. Zvláště v neúrodných letech proto často hladověli. Úředníci a drábi poddané při práci na panském nelidsky trestali.

Vzájemné vztahy mezi obyvateli měst a vesnic byly často napjaté. Lidé z měst, nejenom měšťané užívající plných městských práv, ale i městští chudí, se považovali za společensky výše postavené, než byli venkovští poddaní. Města měla převahu hospodářskou i kulturní, ale venkov byl pro naprostou většinu měst rozhodujícím odbytištěm zboží, bez potravin z venkova by zase městské obyvatelstvo hladovělo.