Na panovnickém dvoře se úřadovalo latinsky. Písaři, většinou z řad církve, sepisovali různá královská nařízení a smlouvy. V klášterech mniši psali kroniky a opisovali knihy. V době, kdy neexistovaly tištěné knihy, to byl jediný způsob, jak si opatřit novou knihu. Mniši opisovali hlavně knihy pro kněží a zpěváky – misály s modlitbami a zpěvníky. Kláštery byly důležitými středisky vzdělanosti, mniši byli i autory některých knih. Vznikala tak vyprávění o životě svatých, ale i kroniky zaznamenávající události probíhající mimo zdi kláštera. Vždy byly bohatě ilustrované. Představitelé církve tak byli nositeli vzdělanosti. Po dlouhou dobu totiž byli jedinými osobami, které uměli číst a psát. Církev provozovala školy zakládané při kostelech a klášterech. Z klášterů se také šířily mezi obyvatele českých zemí nové poznatky o řemeslech, zemědělství a stavebnictví.

Z 12. století pochází první česká kronika. V ní její autor – Kosmas – sepsal dějiny českých zemí od nejstarších dob až do roku 1125. Kosmas byl první, kdo uceleně zpracoval naše nejstarší legendy, jež do té doby kolovaly jen v ústním podání. Knihy se psaly brkem z ptačího pera namáčeným do inkoustu. Psalo se na pergamen, který se získával úpravou jehněčí kůže. Počáteční písmeno (iniciála) bývalo ozdobné, doplněné barevnou ilustrací. Na okrajích strany bývaly ozdoby složené z drobných obrázků nebo geometrických tvarů.