Ve 13. století pokračovalo osídlování dosud neobydlených oblastí. Přemyslovští králové začali zvát do země cizí osadníky. Nejvíce jich pocházelo z německého území, kde byl nedostatek půdy pro zemědělství. Cizinci mýtili a vypalovali lesy, zakládali pole a pastviny v horských krajích na hranicích země.

Král, šlechta i církev zakládali města, do kterých přicházeli ze západu zkušení řemeslníci. Ti přinášeli lepší znalosti řemeslné výroby, dosud neznámé výrobky a nové způsoby života. Usazovali se i ve starých trhových osadách u důležitých hradů. Tyto osady se často měnily ve středověká města.

Král Přemysl Otakar I. vyřešil otázku následnictví. Následníkem trůnu se napříště měl stát vždy panovníkův prvorozený syn. Tím měly skončit zmatky, které provázely Břetislavův stařešinský zákon: „Kdo je nejstarší muž z přemyslovského rodu?“ V roce 1210 se jako platidlo dostaly do oběhu brakteáty, ražené jen po jedné straně. Poprvé se na nich objevil český lev. Za dvanáct brakteátů bylo možno koupit například jehně. V roce 1222 vydal Přemysl I. Otakar velké privilegium církvi v Čechách. Díky němu se církev stala plnoprávným feudálem a mohla začít nerušeně bohatnout.

Po smrti Přemysla Otakara I. panoval v českém království jeho syn Václav I. Také za jeho vlády naše země vzkvétaly. Byl to silný panovník, jeho moc a bohatství velmi posilovala těžba stříbra, zejména v okolí Jihlavy. V roce 1231 založil nejstarší část Prahy, Staré Město pražské. Dosavadní zástavbu dal obehnat hradbami, což přilákalo velké množství stavebníků, takže tu domy rostly jako houby po dešti. Nestály ovšem způsobně v řadách, nýbrž byly libovolně poházené. Jakmile začaly vznikat ulice, byly úzké a různě křivolaké. Staré Město mělo rozlohu asi 140 hektarů, takže v tehdejší době bylo velkoměstem.