V husitských bitvách se projevilo Žižkovo vojenské umění. Uměl velmi dobře využívat příhodných přírodních podmínek, proto až do své smrti v roce 1424 nebyl v žádné bitvě poražen. Několikrát obrátil na útěk i vojska vedená králem Zikmundem, bojoval také proti některým českým pánům, kteří zůstali katolíky. Rozhodující vojenskou silou se stala husitská bratrstva – táboritské a sirotčí. Utvořila stálá polní vojska, kdykoliv připravená odrazit útok nepřítele. Po smrti Jana Žižky stanul v čele všech táborů Prokop Holý. S jeho nástupem je spojena změna v husitské politice. Kombinoval válečné výpravy do sousedních oblastí (spanilé jízdy) s vyjednáváním s představiteli římské církve, říšskými feudály i Zikmundem Lucemburským. To mělo husitům zajistit mezinárodní uznání a slyšení na koncilu v Basileji.

Některé z husitských bitev:
březen 1420 – bitva u Sudoměře
červenec 1420 – bitva na Vítkově
1424 – bitva u Malešova
červen 1426 – bitva u Ústí nad Labem
srpen 1427 – bitva u Tachova
srpen 1431 – bitva u Domažlic

Husité vítězili, ale dlouhá léta válek doléhala na celou zemi. Vojska pustošila krajinu, husité vypalovali kostely, kláštery a města. Stále citelnější byl nedostatek potravin. Vyjednávání mezi husity a katolickou stranou bohužel nevedlo k dohodě. Radikální husité totiž chtěli bojovat dále. A mladí lidé ani nic jiného než bojovat neuměli.