Děvín

Když odešla Libuše za svými předky, zjistily dívky z její družiny, že si jich muži tak neváží, jako za života kněžny. Těžce to nesly, hořce vzpomínaly na doby, kdy Libuše vládla všem mužům. Nakonec jejich hněv vyšlehl jako prudký plamen. Z touhy po vládě se chopily mečů a luků a začaly tuhý boj proti všem mužům. Vedla je Vlasta, která bývala nejpřednější v Libušině družině. Ta vyzvala dívky k boji proti mužům, jako první se chopila zbraně, všechny ostatní shromáždila a vyzvala je ke stavbě pevného hradu.
Ten hrad si dívky vybudovaly jako své útočiště na vrchu za řekou Vltavou. Stál o něco výše, než byl na protějším břehu Vyšehrad. Dívky poslouchaly Vlastu ve všem jako svoji kněžnu a velitelku. Na její radu a příkaz se mnohé z nich rozešly do všech koutů české země. Vyzývaly zde ženy a dívky, aby všeho nechaly a přijely na nový hrad Děvín bojovat proti mužům, aby ženy mohly samy vládnout zemi. Muži jim měli sloužit a obhospodařovat pole. Vlastino vyzvání zažehlo jako jiskra srdce mnohých žen. Dívky i ženy chvátaly od svých mužů, bratrů a otců na Děvín, že zcela zaplnily jeho chodby, nádvoří i vysoké valy. Muži je nečinně pozorovali z Vyšehradu a tropili si z nich posměch, když viděli, jak se cvičí ve střelbě a jízdě na koni. Všichni kolem knížete Přemysla se smáli ženské udatnosti. Jen Přemysl byl zasmušilý a plný starostí: „Poslyšte, proč se s vámi nesměju. Také byste se nesmáli, kdybyste věděli, jaký jsem dnes měl sen.“
Chtěl je varovat, proto pokračoval ve své řeči: „Byla noc, ve vzduchu se válelo plno čpavého dýmu. V záři požáru jsem spatřil dívku v přilbě. Zpod přilby jí vlály dlouhé vlasy a v ruce měla meč. Na zemi v prachu leželi zabití muži. Ta dívka běhala jako vzteklá a šlapala po mrtvých. Slyšte mužové znamení bohů. Tímto viděním vás varuji, slyšte mou řeč a neberte ji na lehkou váhu.“
Zatím se dívky připravovaly na boj proti mužům. Navzájem si slíbily, že se nesmějí dopustit zrady. Každá z nich měla své místo a svůj úkol. Chtěly hubit muže v boji i za pomoci lsti. Muži nedbali rady Přemysla a hrnuli se k Děvínu za značného veselí. Mysleli si, že zablýsknou mečem a dívky se polekají a prchnou. Ale chyba lávky. Dívky na hradbách sice nezůstaly, ale ani neprchly. Vyřítily se na muže přímo z brány. Šípy bojovnic zasypaly muže jako náhlá chumelenice. To už muže přešel smích. Z ran na jejich tělech prýštila krev, mnozí zranění spadli z koní. Než se vzpamatovali, vrazily mezi ně bojovnice na koních. Bodaly a sekaly do jejich zmateného houfu.
Boj netrval dlouho. Muži, kteří přežili, se vydali na útěk. Hustý les opodál byl jejich spásou. Mezitím se z Děvína ozýval radostný hlahol dívek. Vítězství rozpálilo jejich bojovnost. Boj žen proti mužům trval ještě dlouhý čas, než byla Vlasta s jejími nejvěrnějšími družkami poražena a dívčí válka skončila. Přemysl poté mohl vládnout opět sám bez ženského odporu. Nastal zase řád a pořádek.