Díky některým domácím pomahačům byla v našem státě postupně obnovována totalitní vláda. Začalo období, kterému se říkalo normalizace, tedy plnění sovětských požadavků bez ohledu na přání a mínění občanů. Všem předchozím reformám odzvonilo. Nepomohly protesty obyvatel, nepomohly ani demonstrativní sebevraždy upálením studentů Jana Palacha a Jana Zajíce.

Alexander Dubček byl na jaře 1969 nahrazen Gustávem Husákem. Z komunistické strany museli odejít další vedoucí představitelé Pražského jara. Členy vlády se stávali lidé, kterým nevadilo, že u nás v podstatě vládne Sovětský svaz. První výročí srpnových událostí bylo jednou z posledních příležitostí, kdy mohla široká veřejnost dát najevo svůj vztah k normalizaci. Do ulic vyšly tisíce lidí, aby protestovaly proti sovětské okupaci i novému kurzu státního a stranického vedení. Proti demonstrujícím však byla nasazena armáda, policie a lidové milice. Demonstrace se tak změnily v krvavé střety, výsledkem bylo 400 raněných, čtyři mrtví a 2 500 zatčených. Brutalita proti občanům vlastní země zásadním způsobem přispěla k zastrašení obyvatelstva.

Generální tajemník KSČ a od roku 1975 prezident Gustáv Husák se stal poslušným nástrojem sovětského vedení v Moskvě. Postupně byly zakázány spolky, které v roce 1968 obnovily činnost (Junák, Sokol), potlačena byla svoboda v kultuře. Opět nastoupila tvrdá cenzura. A sovětská vojska v naší zemi na základě smlouvy o přátelství zůstala na dlouhých dvaadvacet let.