Země Koruny české byly v 17. století pevnou součástí habsburské monarchie, stejně jako Uherské království a řada vzdálenějších území. Hlavním městem tohoto rozlehlého státu byla Vídeň, Praha klesla na úroveň ospalého provinčního města. Ani stále vyšší daně však nestačily pokrýt státní dluhy a monarchie se dostala do těžké krize.

V 18. století sem začaly pronikat myšlenky učenců z Francie o životě a přírodě. Díky nim se postupně hroutily staré náboženské představy o uspořádání světa řízeného Bohem. Učenci se novými názory snažili osvítit lidi, proto se jim říká osvícenci. Panovníci se podle nich mají starat o své poddané, přemýšlet o tom, co jim může prospět. Prostý člověk má mít stejná práva jako bohatý. Mluvíme o době osvícenské. Osvícenci věřili v sílu lidského rozumu, u člověka vyzvedávali toleranci a pokrok spatřovali ve vzdělání a osvětě. Panovníci svou moc nadále neodvozovali od božího práva, ale z rozumových důvodů. Měli se snažit povznést úroveň vzdělávání obyvatel a omezit moc katolické církve. To mohlo být provedeno jedině tak, že církev byla zbavována části svého majetku.

Osvícení panovníci začali provádět změny v řízení státu a v životě lidí, prováděli reformy. Vydávali nové zákony, vyhlášky, nařízení a současně rušili staré a nevyhovující předpisy. V habsburské monarchii začala nové osvícenské myšlenky prosazovat císařovna Marie Terezie.

Osvícenská doba však nepřinesla úplnou svobodu a volnost lidem. Jen k tomu pootevřela vrátka a umožnila příchod obrození českého národa. Díky osvícenství se z nevolníků postupně stávali svobodní občané.