Pravověrní komunisté (konzervativci) odmítali jakékoliv kroky ke změně socialismu. V červnu se v Praze – Ruzyni sešli členové Lidových milicí, kteří varovali před zneužitím obrodného procesu a silně kritizovali Dubčekovo vedení. V odporu je posilovalo vedení Komunistické strany Sovětského svazu. Moskevská Pravda uveřejnila dopis 99 dělníků z pražské Pragovky, kteří v něm vyjadřovali obavy o osud socialismu v ČSSR. Česká společnost se prudce radikalizovala – jedni toužili reformy uspíšit, jiní se jich obávali.

Na jednání pěti socialistických států a ČSSR v Bratislavě padlo rozhodnutí: demokratizační proces v ČSSR vážně ohrožuje také okolní socialistické režimy, proto musí být zastaven. Jediným účinným prostředkem byla vojenská intervence vojsk Varšavské smlouvy. Vojska měla jednat v úzké spolupráci s věrnými soudruhy v ČSSR a do země přijít na jejich pozvání.

Do ČSSR 21. srpna 1968 vtrhlo 600 000 vojáků pěti zemí Varšavské smlouvy (SSSR, Maďarsko, Bulharsko, Polsko a Německá demokratická republika). Nejprve bylo obsazeno ruzyňské letiště, poté předsednictvo vlády, ÚV KSČ, budova rozhlasu a televize. Mezitím se domácí kolaboranti v rozhlase a jinde snažili znemožnit předávání informací.

Po prvním šoku se téměř všichni občané ČSSR postavili proti intervenci. Ulice byly plné rozhořčených lidí, dál vycházely noviny, vysílal rozhlas i televize. Sešel se narychlo svolaný sjezd KSČ, který odsoudil intervenci. 23. srpna proběhla generální stávka. Týž den byl pozván do Moskvy prezident Ludvík Svoboda. Po dramatickém jednání uznal oprávněnost vstupu vojsk. 21. srpen 1968 znamenal pro většinu obyvatel ČSSR konec nadějí. Československo bylo opět okupováno.