O sedm mladší nevlastní bratr Václava IV. se stal posledním mužským potomkem Lucemburků. Byl nadaný a na svoji dobu všestranně vzdělaný. Na druhou stranu holdoval alkoholu, měl prudkou povahu, byl nevybíravý ve volbě prostředků k dosažení svých cílů a nadprůměrně ctižádostivý. Byl ovšem výborným diplomatem. Dokázal řešit problémy uvnitř církve. Ta měla v té době tři papeže a právě Zikmund dokázal prosadit volbu jediného z nich.

Zikmundovi na husitech nevadilo to, že kritizovali katolickou církev. I jemu připadala zbytečně mocná a bohatá. Ovšem obával se toho, aby její kritici nepřevrátili společnost vzhůru nohama. Pražskou defenestraci v roce 1419 kvalifikoval jako nebezpečnou vzpouru. Po smrti Václava IV. byl jeho právoplatným nástupcem. V prosinci roku 1419 byl v Brně přijat za moravského markraběte a delegace českých husitů mu nabídla českou korunu za předpokladu, že povolí přijímání pod obojí. To odmítl, a tak jednání ztroskotala. Zikmundovi bylo jasné, že mu nezbude nic jiného, než iniciovat proti českým husitům křížovou výpravu. V březnu 1420 se postavil do čela první. Celkem jich proti husitům bylo zorganizováno pět, další v letech 1421, 1426, 1427 a 1431.