Jednotlivá území československého státu se od sebe značně lišila. České země byly průmyslově velmi vyspělé. Naopak Slovensko a Podkarpatská Rus byly značně zaostalé nejen hospodářsky, ale i ve školství a kultuře. Vedle Čechů, Slováků a Rusínů žilo v nové republice mnoho Němců, Maďarů, Ukrajinců a Poláků. V bývalém Rakousku–Uhersku byli Češi a Slováci utlačováni, nyní se stali vládnoucími národy, zatímco Němci a Maďaři ztratili své nadřazené postavení. Nesli to těžce a zpočátku se snažili situaci zvrátit odtržením části území od Československa.

V prvních dnech se nový stát musel potýkat s odporem Němců v pohraničí. Němci, místy tvořící výraznou většinu obyvatelstva, si zde vyhlásili vlastní státy (Sudetenland, Deutshböhmen, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren), které ale nebyly uznány vítěznými mocnostmi. Situace vyvrcholila vojenským obsazením sporných území armádou ČSR. K prvním bojům došlo v lednu 1919 při sporu s Polskem o Těšínsko. Nakonec se oba státy usmířily, ale hranice dodnes vede středem Těšína. Maďarská armáda se snažila obsadit Slovensko, ale ultimátem Dohody byla nucena se stáhnout.

Kde všude nevznikla 28. října 1918 Československá republika:
– na Hlučínsku s centrem v Hlučíně: toto území bylo k ČSR přičleněno 4. února 1920, do tohoto dne bylo součástí Německa.
– na Těšínsku s centrem v Českém Těšíně: území bylo původně součástí rakouského Slezska. Rozhodnutím mírové konference bylo rozděleno řekou Olší mezi Polsko a ČSR k 28. červenci 1920.
– na Vitorazsku s centrem v dnešních Českých Velenicích: toto území bylo odtrženo od Rakouska 31. července 1920.
– na Valticku s centrem ve Valticích: území bylo odtrženo od Rakouska 30. července 1920.
– v provinciích Sudetenland s centrem v Opavě, Deutshböhmen s centrem v Liberci, Böhmerwaldgau s centrem v Prachaticích a Deutschsüdmähren s centrem ve Znojmě: všechny tyto provincie požádaly o připojení k Rakousku a Rakouské národní shromáždění je 22. listopadu 1918 prohlásilo za součást svého státu. Provincie padly do konce roku 1918 díky energickému zásahu československého vojska, většinou bez obětí na životech. Krveprolitím skončila až generální stávka v pohraničí 4. března 1919, kterou chtěli němečtí politici naposledy vzkřísit odpor vůči novému státu. Padlo 53 německých demonstrantů a dva českoslovenští vojáci.