Většina lidí ve středověku žila ve vesnicích. Tu tvořilo zpravidla deset až patnáct domů. Hlavní skupinou venkovského obyvatelstva byli rolníci – poddaní krále, šlechticů nebo církevních hodnostářů. I když se jejich robotní povinnosti snižovaly, život měli velmi těžký. Svým vrchnostem museli odvádět poddanské dávky. Většinu z nich platili v penězích, které získávali prodejem úrody na městských trzích. Část poddanských dávek (desátek) odváděli částí úrody ze svého pole. Menší část získaných peněz jim zůstala pro vlastní potřebu. Nejhůř se žilo lidem, kteří nevlastnili žádné pozemky. Byli to bezzemci. Ti museli pracovat na cizí půdě. Lepší život měli bohatí sedláci, ovšem těch byla jen malá část venkovského obyvatelstva.

Velmi mocná byla ve středověku církev. Patřily jí nejen kostely a kláštery, ale i lesy, pole, rybníky, některá města a vesnice i s poddanými. Díky vlastnímu hospodaření a štědrým darům nesmírně bohatla. Byla největším feudálem v zemi, vlastnila skoro polovinu půdy. Další peníze jí plynuly z poplatků za církevní úkony (například křest či pohřeb). Vesničtí obyvatelé jí museli odevzdávat církevní desátek (desetinu úrody) či platit podýmné (daň za oheň v domě). Většina církevních hodnostářů žila proto v přepychu.