Z prvních českých vlastenců vyrůstali národní buditelé. Příkladem by mohl být obchodník František Hek, který v Dobrušce převzal rodinný obchod. Udržoval styky s vlasteneckým životem v Praze, skládal básně, písně, ale především šířil české knihy. Z jeho pamětí čerpal A. Jirásek, když psal román F. L. Věk. Tito vlastenci pochopili, že jen vzdělaný národ může lépe pracovat i žít.

Významným obrozencem byl Josef Dobrovský. Působil jako soukromý učitel v rodinách nejvyšší české aristokracie. Věnoval se studiu českého jazyka. Jeho nejvýznamnějším dílem jsou Dějiny české řeči a literatury.

Josef Jungmann patří k nejvýraznějším osobnostem dějin české společnosti v první polovině 19. století. Zpracoval obsáhlý pětidílný česko – německý slovník, který obsahuje na 120 000 lexikálních hesel. Přišel s myšlenkou na vydání české encyklopedie, přispěl k založení prvního česky psaného vědeckého časopisu.

Historik František Palacký věnoval převážnou část svého života studiu a výkladu českých dějin. Zpracoval rodopisy významných českých aristokratických rodů (Šternberkové, Černínové, Kinští), sestavil řadu kronik. Jeho nejvýznamnějším celoživotním dílem jsou Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Zasloužil se také o založení Národního muzea. Už svými současníky byl nazýván „Otec národa“, protože Čechům vytvořil základ jejich historického vědomí.

Josef Kajetán Tyl psal pro různé divadelní společnosti hry, překládal a upravoval také cizí hry pro česká jeviště. Jako redaktor působil v časopise Květy. Tylovo jméno je spojeno především s neúspěšnou divadelní fraškou Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, k níž složil hudbu František Škroup. V této hře byla poprvé v roce 1834 zpívána píseň Kde domov můj. Mezi lidmi se postupně rozšířila, bývala zpívána při lidových poutích, v hospodách i na nedělních výletech. Čechům se tak zalíbila, že se po vzniku Československé republiky v roce 1918 stala první částí československé státní hymny. Po rozpadu Československa se stala českou státní hymnou.