Česky mluvící obyvatelé našich zemí byli spíše méně vzdělaní a chudí. Žili ve městech a především na venkově. Po zrušení nevolnictví začali ve městech studovat venkovští chlapci. Stávali se z nich učitelé, vědci, úředníci, kněží i umělci. Začali si uvědomovat, že je třeba zachránit češtinu jako jazyk předků. Mnozí z nich se dále zabývali českým jazykem, českými dějinami a českou kulturou. Začali češtinu chránit. Říkáme jim vlastenci, protože vystupovali na obranu své vlasti, či národní buditelé, protože probouzeli český národ. V mnohých městech vyrůstaly nové divadelní budovy. Hry se v nich hrály obvykle v němčině, česká představení se objevovala jen ojediněle. Zlom způsobilo Nosticovo divadlo v Praze, kde uvedli několik českých her, o které byl mezi lidmi mimořádný zájem.

Čeští vlastenci chtěli mít divadlo, kde by se hrálo většinou česky. Získali povolení od císaře a na dnešním Václavském náměstí uvedli do provozu dřevěnou divadelní budovu – Boudu. Zde se třikrát až čtyřikrát týdně hrály české hry s historickými náměty a veselohry. Po třech letech bylo divadlo zrušeno, ale české hry se již hrály i v jiných divadlech. Byly také přebírány ochotníky na venkově. K šíření vlastenectví přispívali kočovní loutkáři, kteří jezdili se svým Kašpárkem od vsi ke vsi. Národ překonával nebezpečí poněmčení.