Se studenty jsem šel, abych byl při tom. Od Palackého náměstí a pak i od Národního divadla je vidět, že zástup snad vůbec nekončí. Otevírají se okna zlaté kapličky, vyklánějí se herci, mávají. Odpovědí je jim „Národ sobě“ z tisíců mladých úst. Zdraví nás i biletářky, ze Slávie vybíhají ve chvatu platící hosté, personál Klášterní vinárny přidává úsměv. Připojují se i cestující z tramvají, lidé z okolních domů a samozřejmě i náhodní chodci. „Tak to je asi revoluce,“ říká dívka s nadějí v hlase svému kamarádovi. Nemýlila se.

Náhle se zastavujeme. Na Perštýně stojí v cestě čtyřřadá hradba bílých příleb se štíty a hrozivými obušky. Je asi osm hodin večer. „Z Václaváku domů,“ oznamujeme obrněncům náš záměr. „Nechceme násilí.“ „Máme prázdné ruce,“ ukazujeme. Odpovědí na hymnu jsou striktní výzvy k rozchodu. Nejstrašnější snad je chvíle úplného ticha, do něhož se zdáli nese ozvěna policejních rozkazů a dupotu okovaných bot. Přehlušuje ji jen zvonění klíčů a píseň We shall overcome, světový symbol touhy po míru a nenásilí. Dívky dávají mladíkům v přilbách na štíty květiny, čelo už sedícího průvodu chrání rozžatými svícemi. Určitě nezasáhnou, je přece 17. listopadu…

Vtom se to stalo. Najednou jsme jako v kleštích. Lidé jsou namačkáni jeden na druhého. Co se děje, nikdo neví, jen slyšíme ironické výzvy k odchodu. Masa je nedobrovolně tlačena do podloubí vedle Reduty. Zničehonic se objevují červené barety, které nás ženou od zdi domů do ulice. Někdo padá na zem. Křik plný strachu a hrůzy. V podloubí vidím muže v uniformách, jak s brunátnými tvářemi mlátí metrovými pendreky hlava nehlava každého, kdo se jim dostane pod ruku. Chlapce, dívky, sotva patnáctileté děti. Je skutečně 17. listopadu?

Z rány do hlavy se probírám až na chodníku, instinktivně šmátrám po brýlích, nemohu vstát. Někdo mě zvedá za bundu a dav mě unáší kordonem pendreků do bezpečí Mikulandské ulice. Hlava bolí, motám se, nohy podklesávají…

Ze vzpomínek novináře Jaroslava Richtra