Karlu IV. a Anně Svídnické se nástupce na trůně, syn Václav, narodil v roce 1361. Karel mu věnoval všestrannou péči, snažil se mu zajistit moc i vynikající postavení. Už ve dvou letech ho nechal korunovat českým králem a ve věku patnácti let římským králem. Král Václav IV. ovšem nedosahoval významu ani schopností svého otce, Karla IV. Kvůli své nerozhodnosti, odkládání řešení problémů, či záchvatům vzteku měl mnoho nepřátel. Šlechta se ho přestala obávat a v českých zemích začala panovat podle svého. Zesílilo utiskování poddaných, narůstaly spory pánů se zemany, v celé zemi se začala šířit neustávající drobná válka. Král před vladařskými povinnostmi často utíkal na lov, nebo mezi pražské měšťany. Jeho nedůslednost ho připravila o korunu římskoněmeckého krále. Jako úspěšný král a císař Svaté říše římské se prosadil Václavův mladší bratr Zikmund.

Václavu IV. chyběla jasná státnická koncepce. Spoléhal se na své rádce, ale přitom si je neuměl správně vybrat. Široká panská opozice ho donutila, aby písemně přijal řadu ponižujících ústupků a podmínek. Václav IV. stále častěji propadal depresím a pocit vlastní bezmocnosti utápěl v alkoholu. Doma prudce narůstalo husitské hnutí. 30. července 1419 zfanatizovaný dav pod vedením Jana Želivského zaútočil na Novoměstskou radnici a zmasakroval katolické konšely. Husitská revoluce začala. O tři týdny později zlomený Václav umírá v Kunraticích u Prahy po záchvatu mrtvice. S žádnou ze svých manželek (Johannou Bavorskou a Žofií Bavorskou) neměl děti, zemřel tedy bez dědice.