Od 1. května až do 10. listopadu pobýval uhlíř každoročně hluboko v lese. Do vesnice se vracel jen v sobotu a v neděli. K bydlení v lese mu sloužil jednoduchý příbytek z kůry a dřeva podobný týpí. K dorozumívání s ostatními uhlíři mu sloužilo signální dřevo. S jeho pomocí mohl přivolat pomoc nebo se jím svolávali ostatní kolegové k jídlu.
Zvlášť dobře znějící zuhelnatělé kousky dřeva navěšoval uhlíř na provázek a na různě dlouhá dřeva hrál jednoduché písničky. Odloučenost od běžného života si užíval se vší svobodou, kterou mu jeho povolání poskytovalo. Neúčastnil se společenského života, dokonce vynechával i pravidelné návštěvy kostela. Na výtku faráře měl připravenu osvědčenou výmluvu: „Někdo přece musí hlídat milíře.“
Pálení dřevěného uhlí vyžadovalo značnou šikovnost a uhlíř se tak těšil velkému obdivu a vážnosti. Zvláště důležité bylo pálení uhlí pro báňská města, hlavně pro Kutnou Horu. Horský uhlíř měl vlastní obchodní tovaryše. Již král Jan Lucemburský mu schválil privilegium – mohl si dovolit ponechat pěstěnou černotu v obličeji i při vzácné návštěvě, tu královskou nevyjímaje.
Při výrobě dřevěného uhlí se nejprve používaly jámové milíře – vykopala se díra, naplnila chrastím, které uhlíř zapálil. Poté přikládal dřevo, až také chytlo a spálilo se na uhlí. Tento postup se několikrát opakoval, až nakonec všechno vzduchotěsně zakryl trávou, pod kterou oheň už jen doutnal. Později se začaly využívat vysoké milíře. Do nich uhlíř s pomocníky nanosil v několika vrstvách velké množství dřeva, to přikrývali půdou. Uhlířské umění spočívalo v regulaci přívodu kyslíku – milíř totiž nesměl hořet, dřevo se mělo jen odvodňovat.
Na počátku 19. století došlo ke zpřísnění pravidel. Aby se uhlíř mohl stát mistrem, musel složit praktickou zkoušku a později vést uhlířské deníky. V nich zaznamenával spotřebu dřeva. A v druhé půlce 19. století uhlířské řemeslo vytlačil nález černého uhlí.