Od počátku 17. století se v našich zemích začíná šířit nový umělecký sloh, zvaný baroko. V polovině 18. století ho střídá rokoko. Po třicetileté válce žije šlechta opět v přepychu a staví si a přestavuje paláce a zámky. Ty jsou plné ozdob, zlata, zlacení a nástěnných maleb. Kolem zámků si šlechta nechává honosně upravit parky.

Razantní nástup katolické církve oživuje výstavbu a přestavbu kostelů, klášterů a poutních míst v barokním duchu. Barokní kostel svou stavbou a vybavením měl působit na city věřících, měl je ohromit velikostí, nádherou a hudbou. V kostele si musel prostý člověk připadat jako v jiném světě. Z této své malosti pak hledal s ostatními věřícími svou cestu k Bohu. Barokní umění se projevovalo i v tak praktických zařízeních jako jsou lékárny. Nejznámější lékárny můžeme obdivovat na zámku Kuks či v Klatovech. Barokní sochaři se snažili vyjádřit hlavně city člověka. Protože pracovali většinou pro církev, zpracovávali náboženská témata.

Baroko a později i rokoko se v módě překonávalo. Šněrovačky, krinolíny, paruky, šperky, nádhera a přepych za každou cenu. K tomu oblaka pudru a těžké parfémy, které zakryjí nedostatek osobní hygieny. Vždyť vítaným dárkem pro pány i dámy bylo drbátko na vši! Na venkově se začínají objevovat kroje, nejprve svatební, později i sváteční a pracovní, odlišené podle krajů.

Lidové architektuře na venkově s typicky širokým, symetrickým průčelím a různými zdobnými prvky se říká selské baroko. U větších domů jsou stavěny dvoupatrové střechy o různém sklonu, objevují se zde oválná okna ve zvýšených střechách. Domy bývají hrázděné nebo roubené s šindelovou nebo doškovou střechou. Venkov doplňují boží muka, kapličky a sochy svatých, především Jana Nepomuckého.