Povolání kata provázelo člověka jeho dějinami až do novověku. Naše historie je prošpikována krvavými tresty. Kati na plný úvazek se na našem území objevují od 13. století. Jejich zaměstnávání souvisí s rozvojem měst a s městským právem. Dříve tresty vykonávali vojáci pověření majitelem panství.

Katovské řemeslo se dědilo z otce na syna. Potomci kata totiž nemohli navštěvovat školy, takže jediné, čím se mohli živit, bylo jenom katovství. Bylo považováno za práci nečistou a podřadnou. Katovny vždy stály odděleně od zbytku města – buď u hradební zdi, u řeky či v příkopech, kam lidé vyhazovali odpadky. Kata mohla zaměstnat jen města, která měla hrdelní právo.

Kat vcházel do města pouze pro něj vyhrazenou brankou. V kostele měl určené místo daleko od ostatních. Ani v hostinci si nesměl přisednout k ostatním ke stolu. Když si chtěl na zábavě zatancovat, směl tak učinit jen se svou ženou. Nikdo v tu chvíli netancoval a poté byl celý parket pokropen a zameten. Jméno kata se nesmělo ani vyskytovat s ostatními jmény. Proto bylo katovo narození, svatba i úmrtí zaznamenáno farářem až na poslední stránku knihy. Po smrti jej lidé pohřbili v neposvěcené půdě stejně jako jeho oběti.

Kat musel chodit oblečen v černém a červeném šatu, aby byl snadno rozpoznatelný od ctnostných spoluobčanů. V menších – nepříliš bohatých městech vykonával i práci rasa. Odklízel mršiny zvířat, čistil stoky a záchody. Při takové práci kat zrovna dvakrát nevoněl.

Lidé kata ovšem i tajně vyhledávali. Věřili například, že odsouzencům provaz, na kterém byl oběšen, přinese novému majiteli štěstí a bohatství. Pověrčiví lidé si od kata také kupovali třísky ze šibenice, hřeby, části těl či oděv odsouzence. Kat za peníze také zachytával krev sťatých a dával ji pít nemocným.

Další zdroj peněz představovalo pro kata léčitelství. Vyznal se v napravování šrámů a ran po mučení, věděl mnoho o lidském těle. Zajímal se také o bylinky, o přípravu mastí. Dokázal tak tělo zbavit celé řady neduhů.

Kat tedy od radnice dostával pravidelný plat a k tomu ještě pevně danou částku za provedené úkony v mučírně či na popravišti. Dále měl vedlejší příjmy za léčitelství a od pověrčivých sousedů. Ve větších městech patřil mezi hodně zámožné občany. Však katovny bývaly velice rozlehlá stavení. Dědily se z otce na syna. Manželství se samozřejmě uzavírala jen mezi potomky katů.

Ve středověku se před hrdelní soud dostal ten, kdo byl obviněn z těžkého zločinu. Soud tvořil soudce a dva přísedící. K vynesení rozsudku sloužila celá řada přesně daných otázek, které měly lotra usvědčit. Pokud se nepřiznal, přicházel na řadu kat s mučícími nástroji. Nejlehčím stupněm bylo šněrování předloktí – pevné stahování a zaškrcování ruky provazem. Dalším stupněm bylo nasazení palečnic – svěráků na drcení palců. Poté přišly na řadu španělské boty – drtily lýtka a holeně. Těžším trápením bylo natažení na žebřík. Zde už docházelo k vykloubení paží a poškození kloubů, vazů i svalů. Při tomto napínání mohl být mučený ještě pálen svícemi na bocích. Ti, co přestáli mučení a nepřiznali se, byli propuštěni jako nevinní. Odcházeli ovšem s trvalými následky a zbaveni cti.