Katovské řemeslo se dědilo z otce na syna. Potomci kata totiž nemohli navštěvovat školy, takže jediné, čím se mohli živit, bylo jenom katovství. Bylo považováno za práci nečistou a podřadnou. Katovny vždy stály odděleně od zbytku města – buď u hradební zdi, u řeky či v příkopech, kam lidé vyhazovali odpadky. Kata mohla zaměstnat jen města, která měla hrdelní právo.
Kat vcházel do města pouze pro něj vyhrazenou brankou. V kostele měl určené místo daleko od ostatních. Ani v hostinci si nesměl přisednout k ostatním ke stolu. Když si chtěl na zábavě zatancovat, směl tak učinit jen se svou ženou. Nikdo v tu chvíli netancoval a poté byl celý parket pokropen a zameten. Jméno kata se nesmělo ani vyskytovat s ostatními jmény. Proto bylo katovo narození, svatba i úmrtí zaznamenáno farářem až na poslední stránku knihy. Po smrti jej lidé pohřbili v neposvěcené půdě stejně jako jeho oběti.
Kat musel chodit oblečen v černém a červeném šatu, aby byl snadno rozpoznatelný od ctnostných spoluobčanů. V menších – nepříliš bohatých městech vykonával i práci rasa. Odklízel mršiny zvířat, čistil stoky a záchody. Při takové práci kat zrovna dvakrát nevoněl.
Další zdroj peněz představovalo pro kata léčitelství. Vyznal se v napravování šrámů a ran po mučení, věděl mnoho o lidském těle. Zajímal se také o bylinky, o přípravu mastí. Dokázal tak tělo zbavit celé řady neduhů.
Kat tedy od radnice dostával pravidelný plat a k tomu ještě pevně danou částku za provedené úkony v mučírně či na popravišti. Dále měl vedlejší příjmy za léčitelství a od pověrčivých sousedů. Ve větších městech patřil mezi hodně zámožné občany. Však katovny bývaly velice rozlehlá stavení. Dědily se z otce na syna. Manželství se samozřejmě uzavírala jen mezi potomky katů.