Lucemburkové byli příslušníky starobylé evropské dynastie. Zakladatelem rodu a prvním známým vladařem se stal Siegfried, který v roce 963 získal hrad Lucemburk. Roku 1136 sice rod vymřel po meči, ale díky ženské člence jménem Ermesinda přežil. Této hraběnce a jejím potomkům se podařilo z původně zalesněné země na pomezí Francie a Svaté říše římské vytvořit prosperující státní útvar, v němž vznikala města a dařilo se obchodu.

Koncem 13. století se Lucemburkové propojili sňatkem s Francií. Zásluhu na tom, že se propracovali mezi přední evropské rody, měl Jindřich VII. Lucemburský, otec Jana Lucemburského. V roce 1308 se stal králem a roku 1312 císařem Svaté říše římské. Lucemburkové vymřeli po meči Zikmundem, jedním ze synů Karla IV.

Jindřich VII. celý rok váhal, jestli má dát české království v léno svému synovi Janovi, protože podivné poměry v českém království se mu nelíbily. Nakonec to v červenci roku 1310 udělal. Jan si ovšem musel nejprve dobýt Prahu, aby z ní vyhnal svého předchůdce Jindřicha Korutanského. Ten uprchl s manželkou Annou Přemyslovnou teprve v prosinci roku 1310. Český trůn se tím uvolnil pro nového krále.