Ten hrad si dívky vybudovaly jako své útočiště na vrchu za řekou Vltavou. Stál o něco výše, než byl na protějším břehu Vyšehrad. Dívky poslouchaly Vlastu ve všem jako svoji kněžnu a velitelku. Na její radu a příkaz se mnohé z nich rozešly do všech koutů české země. Vyzývaly zde ženy a dívky, aby všeho nechaly a přijely na nový hrad Děvín bojovat proti mužům, aby ženy mohly samy vládnout zemi. Muži jim měli sloužit a obhospodařovat pole. Vlastino vyzvání zažehlo jako jiskra srdce mnohých žen. Dívky i ženy chvátaly od svých mužů, bratrů a otců na Děvín, že zcela zaplnily jeho chodby, nádvoří i vysoké valy. Muži je nečinně pozorovali z Vyšehradu a tropili si z nich posměch, když viděli, jak se cvičí ve střelbě a jízdě na koni. Všichni kolem knížete Přemysla se smáli ženské udatnosti. Jen Přemysl byl zasmušilý a plný starostí: „Poslyšte, proč se s vámi nesměju. Také byste se nesmáli, kdybyste věděli, jaký jsem dnes měl sen.“
Zatím se dívky připravovaly na boj proti mužům. Navzájem si slíbily, že se nesmějí dopustit zrady. Každá z nich měla své místo a svůj úkol. Chtěly hubit muže v boji i za pomoci lsti. Muži nedbali rady Přemysla a hrnuli se k Děvínu za značného veselí. Mysleli si, že zablýsknou mečem a dívky se polekají a prchnou. Ale chyba lávky. Dívky na hradbách sice nezůstaly, ale ani neprchly. Vyřítily se na muže přímo z brány. Šípy bojovnic zasypaly muže jako náhlá chumelenice. To už muže přešel smích. Z ran na jejich tělech prýštila krev, mnozí zranění spadli z koní. Než se vzpamatovali, vrazily mezi ně bojovnice na koních. Bodaly a sekaly do jejich zmateného houfu.
Boj netrval dlouho. Muži, kteří přežili, se vydali na útěk. Hustý les opodál byl jejich spásou. Mezitím se z Děvína ozýval radostný hlahol dívek. Vítězství rozpálilo jejich bojovnost. Boj žen proti mužům trval ještě dlouhý čas, než byla Vlasta s jejími nejvěrnějšími družkami poražena a dívčí válka skončila. Přemysl poté mohl vládnout opět sám bez ženského odporu. Nastal zase řád a pořádek.