Ve stanovený čas se Ctirad se svou družinou skutečně vydal na cestu. Kníže mu poručil, aby si s sebou vzal dostatečný počet ozbrojených jezdců. Věděl, že Vlasta se svými bojovnicemi je velmi nebezpečná. Na cestu se jich tedy vydalo jednadvacet. Byl parný den, dusno bylo i v lese. A jak tak jedou lesnatým údolím, zaslechl Ctirad najednou ženský pláč. Ozval se zblízka a když se udivený vladyka pustil po hlase, spatřil u nedaleké houštiny krásnou dívku. Ležela na mechu a byla svázána provazy na rukou i nohou. Vedle ní ležel lovecký roh a velká nádoba s medovinou.
Ctirad hned seskočil z koně a chvátal k plačící dívce. Zvědavě se ptá: „Co to všechno má znamenat?“
„Všechno ti povím, jen mi uvolni pouta, působí mi hroznou bolest.“ Ctirad tedy přeřezal provazy na rukou i nohou a osvobozená dívka se na mechu posadila. Hned se dala do vyprávění: „Jmenuji se Šárka. Dnes jsme s otcem lovili v těchto lesích. Já se pustila za zvěří. Hnala jsem se tak daleko, až jsem se otci ztratila. Uvědomila jsem si, že tu jsem sama. Vzala jsem tedy lovecký roh a zatroubila, abych otce přivolala. Vtom vyrazil z houštiny velký houf ozbrojených dívek, strhly mě z koně, svázaly a říkaly, že mě na Děvín odvezou, pokud nepůjdu dobrovolně. Hrozila jsem jim, že přijde můj otec, ale ony se jen smály, že se nebojí. Když ale uslyšely hlas tvé družiny, rychle ujely i s mým koněm a mě tu nechaly.“
Šárka Ctirada požádala, aby zatroubil na roh. Co když je nablízku její otec? Ctirad tedy zatroubil a netušil, že tím na sebe přivolává neštěstí. Z houští se vyřítil houf ozbrojených dívek a dřív než se zmalátnělí muži vzpamatovali, byli do jednoho pobiti. Ušetřen zůstal pouze Ctirad, kterého odvedli na Děvín. Druhý den ho dívky na vltavském břehu přímo proti Vyšehradu umučily a vpletly do kola. A to přímo před očima samotného knížete Přemysla.
View Comments (1)