Jednou se Vlasta na Děvíně dozvěděla od svých špehů, že kníže Přemysl posílá svého důvěrníka, vladyku Ctirada, do osady Kopaniny, aby tam urovnal spor mezi dvěma sousedy o pole. Protože Vlasta nenáviděla Ctirada stejně jako Přemysla, rozhodla se, že ho zahubí.
Ve stanovený čas se Ctirad se svou družinou skutečně vydal na cestu. Kníže mu poručil, aby si s sebou vzal dostatečný počet ozbrojených jezdců. Věděl, že Vlasta se svými bojovnicemi je velmi nebezpečná. Na cestu se jich tedy vydalo jednadvacet. Byl parný den, dusno bylo i v lese. A jak tak jedou lesnatým údolím, zaslechl Ctirad najednou ženský pláč. Ozval se zblízka a když se udivený vladyka pustil po hlase, spatřil u nedaleké houštiny krásnou dívku. Ležela na mechu a byla svázána provazy na rukou i nohou. Vedle ní ležel lovecký roh a velká nádoba s medovinou.
Ctirad hned seskočil z koně a chvátal k plačící dívce. Zvědavě se ptá: „Co to všechno má znamenat?“
„Všechno ti povím, jen mi uvolni pouta, působí mi hroznou bolest.“ Ctirad tedy přeřezal provazy na rukou i nohou a osvobozená dívka se na mechu posadila. Hned se dala do vyprávění: „Jmenuji se Šárka. Dnes jsme s otcem lovili v těchto lesích. Já se pustila za zvěří. Hnala jsem se tak daleko, až jsem se otci ztratila. Uvědomila jsem si, že tu jsem sama. Vzala jsem tedy lovecký roh a zatroubila, abych otce přivolala. Vtom vyrazil z houštiny velký houf ozbrojených dívek, strhly mě z koně, svázaly a říkaly, že mě na Děvín odvezou, pokud nepůjdu dobrovolně. Hrozila jsem jim, že přijde můj otec, ale ony se jen smály, že se nebojí. Když ale uslyšely hlas tvé družiny, rychle ujely i s mým koněm a mě tu nechaly.“
Ctirad dívku vyslechl a hned slíbil, že ji odveze domů. Chtěl ji posadit k sobě do sedla. Ona ho však prosila, že si chce ještě chvíli odpočinout. Ctirad se tedy i se svou družinou posadil k ní. Šárka jim hned podala medovinu, aby se napili. Nápoj jim velmi chutnal, jen se jim zdálo, jakoby jim působil malátnost po celém těle. To proradná Vlasta přimíchala do medoviny uspávající tekutinu! Spánek jim sedal na víčka, až všichni kromě Ctirada usnuli.
Šárka Ctirada požádala, aby zatroubil na roh. Co když je nablízku její otec? Ctirad tedy zatroubil a netušil, že tím na sebe přivolává neštěstí. Z houští se vyřítil houf ozbrojených dívek a dřív než se zmalátnělí muži vzpamatovali, byli do jednoho pobiti. Ušetřen zůstal pouze Ctirad, kterého odvedli na Děvín. Druhý den ho dívky na vltavském břehu přímo proti Vyšehradu umučily a vpletly do kola. A to přímo před očima samotného knížete Přemysla.