Osamělý shrbený starší muž putoval již několikátý den hustým tmavým lesem. Namáhavě dýchal a nohy se mu pletly únavou. Občas zakopával o vyčnívající kořeny a zaplétal se do nízkých větví stromů a keřů. Na chvíli se zastavil, aby si odpočinul, ale vzácný poklad, který nesl, ani na chvíli neodložil. Po chvíli se mu dech uklidnil a starý druid pokračoval ve svojí důležité pouti. Konečně došel na kraj lesa a zahlédl třpyt vodní plochy. Řeka, která o mnoho staletí později dostane jméno Berounka, se poklidně valila svým korytem. Povznesená a netečná k osudům lidí, putujících podél jejích břehů či plavících se v loďkách po její hladině.

Druid v duchu vzdal díky bohům, že došel v pořádku a bez nehody až sem. Teď už si mohl odpočinout do rána, kdy bude muset sehnat obětní zvíře a provést obřad. Rozhlédl se pečlivě okolo, zda mu nehrozí nějaké nebezpečí a pak si našel příhodný úkryt mezi větvemi smrku, visícími až k zemi. Vlezl si do jejich ochranné náruče a schoulil se k patě stromu. Nahrnul na sebe vrstvu jehličí a když se zahřál, usnul lehkým neklidným spánkem s rukama obtočenýma okolo svého pokladu. Až se ráno vzbudí, splní svůj úkol a bude se moci vrátit zpět ke svému lidu. Zdálo se mu znovu o velkém neštěstí, které na sebe nechtěně přivolali po tom prokletém válečném tažení.

Jeho lid žil v klidu a pohodě v dostatku a bez nesnází už druhou generaci. Jenže v tom byl právě kámen úrazu. Mladí mužové měli příliš mnoho energie a zachtělo se jim dobýt si slávy, cti a uznání. Vydali se proto na dobyvatelskou výpravu do cizích končin, kde plenili a zabíjeli. S pěknou kořistí se pak slavně vrátili domů. Druidův syn si přinesl velkou vzácnost, kterou zpočátku všichni obdivovali. Byly to tři krásné figurky z bronzu, nikoliv ze železa, jak bylo zvykem v jejich kmeni. Také vypracování bylo tak podrobné, jemné a zručné, že zdejší umělci jen vzdychali závistí.

Mladý hrdina se ale nepyšnil svým pokladem dlouho. Jeho rod začala pronásledovat smůla a neštěstí, lidé postupně umírali na různá zranění, nemoci a zlá kouzla. Zdivočelá zvěř jim plenila chudou úrodu a troufala si i do jejich obydlí. Zoufalí obyvatelé marně obětovali bohům a prosili o jejich ochranu. Vyzvali tedy své druidy, aby jim vysvětlili, čím tak rozzlobili svoji velkou matku, Bohyni měsíce, či zda jim škodí někdo jiný.

Druidi dali hlavy dohromady, provedli posvátné obřady a zjistili, že neštěstí jim přinesly tři ukradené sošky. Nejspíš patří nějakým mocným cizím bohům, kteří se mstí za drzou krádež a znesvěcení. Jedinou možností, která by mohla rozpoutané zlo od jejich rodu odvrátit, bylo odnést prokleté figurky zpět, odkud přišly a zakopat je tam spolu s obětí na usmířenou.

Zbývalo jen rozhodnout, kdo půjde strastiplnou pouť vykonat. Druidův syn to být nemohl, neboť byl jednou z prvních obětí zlých sil. Zemřel po velkém utrpení na ošklivá zranění způsobená rozzuřeným kancem. Volba tedy padla na starého druida – otce. Přijal svůj úkol s důstojností a slíbil, že ho vykoná zodpovědně, i kdyby měl při něm přijít o život. Teď se tedy přiblížil až k místu určení, kam ho zavedla jeho kouzla. Až se ráno vzbudí, splní, k čemu byl vyvolen a zbaví rod prokletí.

Barbora Hrůzová: Keltská kletba, Petra, Praha 2006, s. 7 – 9