Po krátkém období absolutistické vlády uvolnil císař František Josef I. poměry v Rakousku. To umožnilo opět vydávat české noviny a knihy. Kultura a umění nezůstala pozadu za rozvojem průmyslu. Hlavní snahou umělců bylo citově povznést člověka. V básních, povídkách a v divadelních hrách se objevili zbojníci, vězni, tuláci a žebráci. Spisovatelé pilně zapisovali pohádky a pověsti předávané z generace na generaci. Do hudby pronikaly zvuky přírody, lidové písně nebo pohádkové náměty. Malíři zachycovali především přírodu. Vznikaly čtenářské a pěvecké kroužky a spolky, vycházely nové časopisy a knihy, pořádaly se české plesy. Díky vzrůstu zájmu o četbu knih se zřizovaly lidové knihovny.

Ve východočeském měšťanském a studentském prostředí vznikl nový módní tanec – polka. Vyvinula se po roce 1830 z populárních polských krakováčků. V únoru 1837 ji předtančili na pražském bále. Nový tanec nakazil českou společnost, rozšířil se po Evropě i po Americe. S úspěchem byly v Praze pořádány české plesy. Prahou se inspiroval také venkov, plesy pořádala například Mladá Boleslav, Kutná Hora, Domažlice, Čáslav, Plzeň, Beroun či Jičín. Tanec se zde osvědčil jako prostředek společenské komunikace.

Čeští politici ovšem marně usilovali o samosprávu českých zemí. Při prosazování těchto cílů využívali také lidového hnutí, které mělo být výstrahou pro rakouskou vládu. O národních požadavcích jednali čeští politici přímo s vídeňskou vládou. Jednání však byla neúspěšná, protože vyvolávala odpor Němců žijících v českých zemích.