Dělníci museli pracovat v továrnách za velmi špatných podmínek a za velmi malou mzdu. V dělnických rodinách vládla vedle bídy také nevědomost o tom, jak svou situaci zlepšit. Kapitalisté se jen výjimečně starali o své zaměstnance tak, aby byli spokojeni. Výjimkou nebyla šestnáctihodinová pracovní doba. V továrnách byly zaměstnány také ženy i nezletilé děti. Proto se dělníci začali na svou obranu sdružovat a zakládat dělnické spolky. Z nich vznikla sociálně demokratická strana. Ta začala pro dělníky žádat vyšší mzdy, zdravější pracovní prostředí a volební právo.

Větší užívání strojů v továrnách umožnilo postupné zkrácení pracovní doby. Zlepšilo se také bydlení dělníků, bylo zavedeno pojištění pro případ nemoci, stáří a úrazu, začaly být vypláceny podpory v nezaměstnanosti. Na konci 19. století získali dělníci konečně volební právo.

V českých zemích prudce stoupal počet obyvatel. Většina opouštěla tradičně osídlený venkov a stěhovala se do měst, kde doufala, že najde práci. Zde ovšem panovala velká bytová nouze, jedna vytápěná místnost sloužila zpravidla více než třem osobám. Na pražských periferiích se budovaly činžovní domy s pavlačemi. Jednalo se většinou o byty s jednou místností, bez příslušenství a se společnými záchody. I tak v nich bylo nájemné vysoké. Ne všichni lidé našli zaměstnání, proto se mnohé rodiny stěhovaly do Ameriky, kde se prudce rozvíjel průmysl a trvala potřeba stále nových dělníků.