Češi a Němci představovali dva nejpočetnější národy, které žily na území českých zemí. Od počátku 19. století, kdy němčina začala ovládat život českých obyvatel, docházelo mezi nimi k vážnějším rozporům. Němci podporováni vídeňskou habsburskou vládou se cítili být vyvoleni vládnout Čechům. Při vzestupu národního obrození docházelo k prvním konfliktům.

Klíčovým okamžikem ve vývoji vztahů se stala revoluce v roce 1848. Zpočátku žádali společně politici obou národů přijetí ústavy a svobodu pro všechny občany Rakouska. Jakmile však Češi žádali zrovnoprávnění češtiny a němčiny ve školách a úřadech, němečtí politici se postavili rázně proti. Někteří Němci začali usilovat o vytvoření velkého německého státu. Jeho součástí se měly podle jejich představ stát i české země. To byl počátek rozchodu obou národů. V dalších desetiletích vztahy mezi Němci a Čechy značně ochladly. Narůstalo mezi nimi vzájemné odcizení. Oba národy byly zasaženy nacionalismem.

Čechů bylo v českých zemích asi dvě třetiny obyvatel, Němců necelá třetina. Německá menšina obývala několik nestejně širokých pásů v pohraničí, které se začaly označovat jako Sudety. Vedle nich existovaly malé národnostní ostrůvky ve vnitrozemí (Brno, Jihlavsko, Vyškovsko). Na počátku 20. století Češi usilovali o rozšíření svých práv. Nepožadovali zatím samostatnost a vytvoření vlastního státu. Situace se změnila po vypuknutí 1. světové války.