Více než tři sta roků se na knížecím stolci v Praze střídala přemyslovská knížata. Počet obyvatel českých zemí stále rostl, lidé pronikali hlouběji do lesů, mýtili a vypalovali lesní porost. Pro zemědělství tak získávali další ornou půdu, v dosud téměř pustých krajích zakládali nové vesnice. S počtem obyvatel vzrůstala i síla a význam českého státu, zvyšovala se vážnost českého knížete.

Přemyslovci nakonec dosáhli uznání dědičného královského titulu. Podařilo se to v roce 1198 Přemyslu Otakarovi I. Tuto hodnost dostal od římského císaře, kterého podpořil v boji s papežem. Královský titul nakonec potvrdil i papež a v roce 1212 vydal říšský císař Fridrich II. Zlatou bulu sicilskou, významný dokument, který potvrzoval naprostou svrchovanost českého státu jako dědičného království. Listina byla zpečetěna zlatou pečetí (bulou) sicilského království, kterému císař také vládl. Od tohoto okamžiku už císař neměl právo zasahovat do vnitřních záležitostí českých zemí.

Zlatá bula sicilská spojila pevněji Čechy s Moravou do jednoho státu. Čeští králové měli vysoké postavení uvnitř římské říše – účastnili se například volby císaře. Znakem českého království se stal stříbrný dvouocasý (a tím pádem obzvláště prestižní) lev v červeném poli, který nahradil přemyslovskou orlici. Pro české země je 13. století dobou rozkvětu. Vznikají první města, je budována řada hradů a kostelů. Panovníci podporují obchod, trhy a řemesla. České království začíná mít vedoucí postavení ve střední Evropě. Souvisí to se změnou hospodářství země: namísto převážně zemědělského státu na zemědělsko-řemeslný. Důležitý je obrovský rozmach těžby a zpracování drahých kovů, zejména stříbra a zlata.