Odsun Němců z českého pohraničí byl největší poválečnou proměnou v Československu. První úvahy o tomto řešení se objevily již po Mnichovu. V průběhu války myšlenku odsunu podpořily obě západní velmoci (USA a Velká Británie) i Sovětský svaz. O odsunu občanů německé národnosti rozhodla postupimská konference v srpnu 1945. Organizovanému odsunu předcházel od května do června 1945 divoký odsun, živelné vyhánění provázené násilnými akty. Při něm byly často překročeny všechny míry slušného lidského chování. Vyhánění Němci byli často postříleni. Česká vláda o této zvůli věděla, přesto chtěla uskutečnit rychlý odsun co největšího počtu Němců.

Z naší republiky se museli vystěhovat němečtí obyvatelé, kteří se podíleli na rozbití republiky, během války podporovali Adolfa Hitlera a k českému národu se chovali nepřátelsky. Nesměli si s sebou vzít svůj majetek. Ten jim byl zabrán a rozdělen českým občanům. V českém pohraničí tak zbylo mnoho neobydlených domů, často celé vesnice. Právě sem se vydávali mnozí Češi zbohatnout. V pohraničí drancovali, chovali se vlastně jako zločinci. Říkalo se jim zlatokopové.

Organizovaný odsun Němců proběhl pod dozorem Spojenecké kontrolní rady z větší části v průběhu roku 1946. Celkem odešly z Československa téměř tři miliony Němců. Na našem území zůstalo asi 185 000 příslušníků německé národnosti, většinou antifašistů, specialistů a osob ze smíšených manželství.