Ve čtrnáctém století nastaly v Českém království smutné časy. V Olomouci zavraždil neznámý muž posledního mužského potomka Přemyslovců, a tak ze slavného rodu zbyly jen dvě dcery. Jedna z nich, osmnáctiletá Eliška, si vzala za muže čtrnáctiletého krále Jana z rodu Lucemburků. Na český trůn tak dosedl chlapec, který neuměl ani slovo česky a skutečnost, že byl vychován na francouzském dvoře, mu u české šlechty nijak nepomohla. Krále Jana tedy v Čechách nic nedrželo, ani manželka, ani neustále se hádající domácí šlechta. Pobýval v cizině a do Čech přijížděl jen pro peníze. Žil ovšem rozmařile a peníze se mu vždy rychle rozkutálely. Po čase zjistil, že královská pokladnice je prázdná. Rozhodl se tedy, že si vezme české korunovační klenoty. Znamenalo to získat sedm klíčů, které zámky klenotní síně otevíraly. Klíče vlastnili šlechtici ze starých šlechtických rodů. Věděli, že králi klíče v žádném případě vydat nesmějí, protože by klenotní síň potkal stejný osud jako královskou pokladnici. Ovšem odmítnou-li je vydat, se zlou se potáží. Společně se domluvili, že se vypraví za královnou Eliškou, aby jim pomohla. Královna je přijala, vyslechla jejich stesky a rozhodla: „Vezmu klíče k sobě. Nebudete-li je mít, přestanete krále zajímat. A já nedovolím, aby korunovační klenoty mých předků byly vyvezeny ze země. To by mě král musel zabít.“

Královna převzala od pánů všech sedm klíčů. Jak očekávali, král o ně brzy požádal. Po dobrém nepochodil, zkusil to tedy po zlém. Královna byla neoblomná, stejně zarputilý byl ovšem i král: „Dobře poslouchej, dávám ti čas do zítřejšího večera. Vydej mi ty zatracené klíče. Má trpělivost má své meze!“

Eliška pochopila, že je zle. Připravila si pár nejnutnějších věcí na cestu a svým nejvěrnějším přátelům vzkázala, aby ji doprovodili do Bavor. Aby zmátli případné pronásledovatele, putovali hustými lesy. Náročná cesta jim ubrala notně sil, proto zastavili. Všichni sesedli z koní a královna se vzdálila do nedalekého houští. Po několika krocích se před ní objevila studánka a královna si omyla tvář. Náhle se vedle ní na hladině objevila tvář bělovousého starce.

„Nelekej se královno, neublížím ti. Znám důvod tvého útěku a přišel jsem, abych ti pomohl. Král doprovázen vojáky ti je v patách. Dovtípil jsem se, že před ním prcháš s klíči od klenotů. Poslechni mou radu: Nesluší se, aby klíče od českých klenotů byly schovány v cizí zemi. Vhoď je zde do studánky a já nad nimi budu bdít. Až se budeš vracet, zastav se u mě a já ti je vydám. Jen tobě, nikomu jinému.“

Jakmile se klíče ztratily pod hladinou, záhadný kmet zmizel. Teprve potom zavolala Eliška ke studánce svůj doprovod. O starci jim ale neřekla ani slovo. Po krátkém odpočinku pokračovali do Bavor. Všichni doufali, že čas všechno spraví a král Jan zmoudří.

Po třech letech se k Eliščině sluchu doneslo, že král už nežádá korunovační klenoty. Rozhodla se k návratu do své vlasti. Její cesta vedla nejprve ke studánce. Stařec tu na ni už čekal. „Buď vítána, královno, v rodné zemi. Král už na vydání klíčů netrvá, ale že by zmoudřel, to se říci nedá. Je dlužen, kam se podívá.“ Ze studánky začala najednou vycházet podivná záře a na hladinu vyplavalo sedm ukrytých klíčů. Královna je vyzvedla, poděkovala starci a pokračovala v cestě do Prahy. Studánce, která zachránila klíče od korunovačních klenotů, se od té doby říká Královka na počest statečné královny Elišky.