Bezvládí po králově smrti přineslo pustošení klášterů a kostelů. Šlechta se pokoušela dohodnout s Pražany na podmínkách, za nichž by bylo možné přijmout Zikmunda za krále. Jednání ale skončila nezdarem. Šlechtické oddíly poté začaly napadat husitské radikály. Znamením husitů se stal kalich, protože kalich byl symbolem přijímání pod obojí. Vyznavači tohoto typu bohoslužby se začali nazývat kališníci.

Všichni husité se na jaře roku 1420 začali dohadovat na společném programu, v němž chtěli představit, jak si přejí napravit církev a celou společnost. Program se nazýval Čtyři artikuly pražské a byl oficiálně zformulován počátkem července roku 1420 v Praze. Čtyři artikuly pražské se staly společným programem všech názorových odnoží husitů. Zahrnovaly za prvé svobodné kázání slova božího, za druhé přijímání pod obojí způsobou, za třetí odnětí majetku a světské moci církvi a za čtvrté potrestání každého pachatele smrtelného hříchu bez ohledu na společenské postavení.

Ideály husitů se rychle šířily a k husitům se přidávali chudí i bohatí. Jeden z husitských houfů vybudoval nad řekou Lužnicí na obranu před šlechtickými oddíly opevněné město Tábor. Do něj přicházeli lidé, kteří chtěli žít podle učení Mistra Jana. Při příchodu všichni odevzdávali svůj majetek do velikých kádí na náměstí. Na obranu proti nepřátelům si vytvořili stálé vojsko, do jehož čela se postavil Jan Žižka z Trocnova. Tábor se brzy proměnil v nedobytnou pevnost.