Měšťanka Dorota trpí už třetí den vysokými horečkami. Její manžel přivolává místního lazebníka, aby jí pustil žilou. Chlapík přispěchá, nejprve inkasuje odměnu a poté se pustí do díla. V Dorotině lokti najde žílu, do ní speciálním nožíkem udělá dírku a do nastavené misky zanedlouho obloukem stříká krev. Po odebrání téměř litru krve Dorota vyčerpáním usíná. Manželovi se zdá, že vypadá lépe. Poděkuje lazebníkovi a čeká na manželčino uzdravení. Dorota ovšem do týdne umírá.

Pouštění žilou patřilo k tradičním metodám středověkého lékařství. Mělo na svědomí více životů než nejkrutější války. Lidi kosilo téměř jako mor, ovšem naši předkové na něj nedali dopustit. V těchto dobách se sice budoucí lékaři seznamovali s vlastnostmi léčivých bylin a s přípravou složitějších léků, ale zároveň byli varováni před přílišným spoléháním na jejich účinky. Důvěru měli především vkládat v původce veškerého lékařského umění – v Boha. Platil názor, že nejlepší lékař je ten, který jen kroutí bezradně hlavou, a nejlepší medicínou je pokání a modlitba.

Centrem lékařské péče je v raném středověku klášter. Mniši mají nemocným sloužit stejně, jako by sloužili Kristu. Léčba a ošetřování jsou aktem milosrdenství a křesťanské lásky. Ve 13. století ovšem biskupové rozhodli, že mniši nemohou studovat lékařství za účelem pozemského zisku. Lékařství se 14. století přesouvá na nově vzniklou univerzitu. Zde se studenti učí poznávat lidské orgány a jejich funkce, určovat nemoci z moči, pulsu a krve. Vyrábějí masti, čípky, dávidla a lektvary.

V praktickém léčení nemocných se i nadále užívají zaříkávadla, pověry a modlitby. Například při padoucnici se nemocnému pustilo žilou pomocí ostrého hlohového kolíku. Poté se ustřihl kus jeho oblečení a pramen vlasů. Následně se kolík, šaty a vlasy zakopaly do země v místě, kde stihl nemocného záchvat. Bolesti zubů zbavoval zobák straky zavěšený na krku. Na kožní choroby se přikládaly vlčí kůže. Sádlem z divočáka se kurýrovaly podlitiny.

Největší pohromu představoval mor (černá smrt). Této nemoci se nesmírně dařilo ve špinavých a přelidněných městech. Nikdo z lidí netušil, jak ji léčit či zabránit jejímu šíření. Člověku se objevily zduřeniny ve slabinách či v podpaží – a do tří dnů zemřel. Nemoc se léčila voňavými bylinkami házenými do ohně, aby pročistily zkažený vzduch. Nemocní také posedávali v kanálech, aby puch těla ustoupil smradu ještě většímu. Pili deset let starý sirup a samozřejmě nemohlo chybět ani pouštění žilou. Prý nejúčinnější metodou bylo oholit zadek živé slepici a tu pak přivázat na morový bolák.

Objevovali se také sebemrskači, kteří putovali 33 dní od města k městu a přitom své tělo mrskali důtkami. Tím od sebe odháněli veškeré hříchy a nemoci. Ovšem spíš přispívali k tomu, že se nákaza šířila dále.