Rakouská vláda neviděla ráda, jak se české země kulturně i hospodářsky rozvíjejí. Mohlo tím dojít k oslabení jednoty říše. U obyvatel jiných národů v Rakousku narůstala nespokojenost se způsobem vlády Habsburků. Stále častěji zaznívalo volání po národní svobodě. Většina obyvatel stále neměla taková práva jako šlechta a katolické duchovenstvo. Policie začala pronásledovat české vlastence, české noviny byly často cenzurovány. Zvláštní zásluhu v tříbení národního vědomí získal novinář Karel Havlíček Borovský. Občanům vysvětloval zásady občanského života, souznění práv a povinností občanů. Volal po uzákonění rovnosti všech občanů a zrušení potupné roboty.

Lidé si přáli, aby zemi řídili jejich zástupci, které si sami zvolí ve volbách. Všichni, tedy i panovníci, by museli žít podle základního zákona země, ústavy neboli konstituce. Dlouho potlačovaná nespokojenost se projevila v roce 1848. Na mnoha místech Evropy propukaly od jara nepokoje a povstání. V Praze, v budově Svatováclavských lázní, se v březnu sešli na velké schůzi čeští vlastenci jako zástupci pražského obyvatelstva. Sepsali petici, v níž žádali stejná práva pro všechny občany. Do Vídně byla k císaři vyslána delegace s požadavky na rovnost všech občanů, zrušení cenzury a poddanství, zrovnoprávnění češtiny a němčiny ve veřejném životě a navrácení částečné samostatnosti českým zemím při zachování společného rakouského státu.