Habsburští panovníci vládli z Vídně, kde se mluvilo německy. V jejich říši ovšem žilo mnoho národů, mluvilo se tedy mnoha jazyky: německy, česky, maďarsky, slovensky, polsky, chorvatsky, slovinsky, rumunsky, italsky. Docházelo tak k nedorozumění při jednání na úřadech, špatně se mezi sebou dorozumívali vojáci v armádě. To způsobovalo mnoho problémů. Marie Terezie a Josef II. usilovali o to, aby jejich říše byla silným státem. A tomu by jistě napomohl jediný jazyk, kterým by se všichni lidé dorozuměli.

Josef II. tedy nařídil, že v úřadech a v armádě se smí užívat jen němčina jako jediná úřední řeč. Podporoval dokonce výuku němčiny na vyšších školách a vydávání knih v němčině. Jen tak mohla být habsburská říše jednotná a silná.

V českých zemích byla němčina jazykem vrchnosti, bohatých měšťanů i vzdělaných lidí. Tímto císařovým nařízením bylo dále posíleno poněmčování českých zemí a hrozilo nebezpečí, že český jazyk bude postupně zapomenut. V úřadech, v armádě i ve vyšších školách se mluvilo výhradně německy. I knihy se tiskly převážně v němčině. Česky mezi sebou mluvili jen prostí lidé ve městech a poddaní na venkově.