Obrození probudilo u českého národa nové rysy: národní hrdost a národní sebevědomí. Proto stoupal mezi lidmi zájem o českou minulost. Významnou úlohu sehrálo malířství, hudba i muzea (první vznikla v Opavě, Brně a Praze). Na národním obrození se nejprve podílejí prostí lidé. Čeština poté v průběhu 19. století proniká stále víc také do měšťanských kruhů, vlastenci pořádají různé sešlosti a večírky, na kterých se hraje divadlo, beseduje se, tančí, ale hlavně hovoří česky. Ve městech vznikají různá odborná i kulturní sdružení – spolky, nazývané také měšťanské besedy. Například čtenářské besedy zakládají ve městech knihovny, do kterých shromažďují české knihy.

Významné postavení získala lidová píseň. První textové záznamy lidových písní se objevují už na přelomu 18. a 19. století. Významnými sběrateli byli František Ladislav Čelakovský, František Sušil a Karel Jaromír Erben. V městečkách i na větších vesnicích lidé zakládají ochotnická divadla, čtenářské spolky, vlastenecké kroužky. Ty pořádají taneční zábavy a večírky, kde se recitují české básně, zpívají lidové písně a hrají skladby českých hudebních skladatelů. Pořádají se první bály.

Významné období, kterému říkáme české národní obrození, vrcholí v polovině 19. století. Český národ, jemuž hrozilo poněmčení, má teď svůj spisovný jazyk a vyspělou kulturu. Je také dostatečně historicky vzdělán, aby se začal hlásit o svá politická práva.