Jan Hus odvolal

jeronym1Kostnická katedrála ztichla. Už za několik okamžiků bude znám výsledek soudu nad tím českým kacířem Janem Husem. Římský král Zikmund Lucemburský je netrpělivý: “Už abychom to měli za sebou, hrozně se to vleče. Nejsme tu jen kvůli tomu českému otrapovi.” Do poslední chvíle ovšem není nic jasné. I rozsudky existují dva. Jeden obsahuje trest smrti. Druhý, mírnější je připraven pro případ, že by vzpurný Čech odvolal.

Hus se zhluboka nedechne. Poté zlomeným hlasem odvolá vše, co dosud hlásal. Zavře oči. Noc co noc ho pronásleduje obraz dozlatova opečeného selete. Zítra jej čeká cesta do zastrčeného německého kláštera. Do Čech se už nikdy nepodívá. Ale co? Bude psát dál svá pojednání o víře.

Když se tu novinu dozví český král Václav IV., pokrčí rameny. Vláda ho už vůbec nezajímá. Jediné, co ho zvedne čas od času od poháru vína, jsou rady jeho mladšího bratra Zikmunda. To se pak rozčiluje a odplivuje si: “Zrovna ten mi bude radit, jak mám vládnout!”

Český filosof a myslitel Jeroným Pražský to ovšem vidí jinak. Je to muž nové doby. Studoval na Oxfordu, přednášel v Heidelbergu i v Kolíně nad Rýnem. Vydal se do Palestiny i na pravoslavnou Rus. Jestli mu něco nechybí, pak je to odvaha. “Zbabělec!” ulevuje si hlasitě. “Já se kvůli němu trmácím po zatraceném Bavorsku, třikrát jsem přišel o hlas, jak plamenně brojím proti koncilu, a on nakonec odvolá!”

jeronym2“Tobě se to mluví,” mírní ho spolustolovník, “vydej se do Kostnice sám a všem jim ukaž.” Jeroným se zamyslí. “Kdyby Husa skutečně upálili, mohl jsem u koncilu ztropit pořádný poprask, ale co teď? Co tam budu dělat, mají z nás jen legraci.” Zakousne se do klobásy. “Ale nevadí, aspoň je trochu popíchnu,” rozchechtá se. “Vytáhnu na ně učení Johna Wicliffa, to zabere!”

O pár měsíců později stojí Jeroným na břehu řeky Rýn. Výhled mu zakrývá mohutný sloup dýmu. Otýpky dříví u jeho nohou plápolají. Je mu značně horko…

O pár let později nesou jeho jméno vzbouření kališníci. Říkají si jeronýmci, ale brzy se přejmenují na žižkovce.

vlevovpravo